Prázdniny v plném proudu

Co rozhodně navštíví turista, když zavítá do Moravského krasu? Odpověď je nasnadě: propast Macochu. Tu prostě nevynechá nikdo, je to jeden z těch bodů, které by každý Čech alespoň jednou v životě měl vidět. Já i Marek jsme si tuto povinnost splnili už jako děti, ale když už jsme si dělali výlet na Moravu a navíc bylo opravdu vedro, rozhodli jsme si paměť i tělo osvěžit v Punkevních jeskyních, vedoucích právě přes nejznámější českou propast. Rodiče vyhrožovali, že dostat se do Punkevních jeskyní je bez rezervace nemožné, i přes to jsme to ale zkusili. Pro zvýšení šancí jsme si nastavili budík na brzkou ranní hodinu a odhodlali se přijet k jeskyním hned na otevření - a probudili jsme se o hodně, hodně později. K Macoše jsme tedy dorazili spíše v čase oběda s malou nadějí a zásobou záložních plánů. Měli jsme ale štěstí a získali jsme lístky na prohlídku začínající jen o dvě hodiny později. Volný čas jsme vyplnili obědem v restauraci a pak jsme se vydali vláčkem ke vstupu do jeskyní.
Prohlídka trvala asi hodinu a představovala procházku nádhernými krápníkovými jeskyněmi, zastávku na dně Macochy a nakonec plutí na lodích po podzemní části říčky Punkvy, od které je odvozen název celého jeskynního komplexu. Octnout se na dně propasti je opravdu zvláštní zážitek - v hloubce necelých 140 metrů vzniká zvláštní mikroklima, úplně jiné než nad propastí. Dvě jezírka jsou azurově modrá, rostliny zářivě zelené a výška kolmých stěn závratná v pravém smyslu slova. Připadala jsem si, jako bych vstoupila do příliš vykontrastované fotky. Bohužel náš foťák to nedokázal pořádně zachytit, stejně jako pohledy na krápníky.

Na dně Macochy


Dva pohledy vzhůru


krápníkový "anděl se svěšenými křídly a hlavou kdesi v oblacích"

Už nevím, jak se jmenuje tento obří krápník, ale mám vlastní teorii o tom, co by mohl představovat :D

Za Markem je jeskynní lodička, která si pro nás už jede :)

Plujeme!

Konec prohlídky v kotvišti lodí 

Po párku v rohlíku, malinovce a točené zmrzlině jsme se vydali vláčkem opět k autu a cestou na chalupu jsme udělali ještě jednu kratší zastávku na židovském hřbitově v Boskovicích. Známé židovské město se synagogou, mikví a dalším jsem prošla už mockrát, ale na hřbitově jsem byla jen jednou, bez Marka a bez foťáku - to si říkalo o nápravu.


Boskovický hřbitov je zachovalejší, novější a mnohem větší než ten v Mořině, popravdě se mi ale v Mořině líbilo víc. Lehce dekadentní zanedbaný hřbitůvek na konci polní cesty měl silnější atmosféru. Ale i boskovický hřbitov měl pěkná zákoutí a v jednu chvíli nám dokonce doslova přes cestu přeběhla srnka. Ještě chvíli nás pozorovala z bezpečné vzdálenosti, schovaná za porostlý náhrobek a já opět proklínala pitomý foťák s malým zoomem.











Poslední fotky jsme pořídili až druhý den cestou do Prahy, když jsme si udělali krátkou zastávku ve Velké Bíteši, kde každoročně míjíme kostel svatého Jana Křtitele, ale nikdy jsme u něj nezastavili. Kostel je zajímavý tím, že byl během 15. století opevněn, jelikož tak byl lépe uhájitelný než celé město. 






Po krátké pauze jsme konečně pokračovali zpět do všedního života, ale doufám že s výlety nepřestaneme - například jsem si všimla prvních stánků s burčákem - vinobraní už se blíží :).

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Wave Gotik Treffen 2014 - část první

Lednové focení, část první

Zpět k Vánocům